Prakticky od počátku fungování našeho vodáckého tábora platí pravidlo, že při hezkém počasí se poslední táborovou noc může spát pod širákem. Většinou to nadchne mazáky a starší táborníky, zatímco ti menší zalézají unavení po 14-ti dnech tábora do stanů ke sladkému odpočinku.

I letos jsme měli pěkné počasí a tak jsme spaní pod širákem povolili. Podle všech předpokladů se menší již z počátku večera odebrali spát do stanů a s nimi prakticky i všichni vedoucí také samozřejmě unavení po 14-ti dnech tábora. Takže jsme z vedoucích u ohně s mazáky zůstali jen já s Alicí. Večer se povedl, i když bez kytary, pěkně jsme si zahráli „Městečko Palermo“ (zasvěcení vědí) a v cca 00,30 hodin zítra jsme všechny zahnali do spacáků. Rozložili se pěkně kolem ohniště a spali.

Alespoň se tvářili, že spí! Byl klid, my jsme s Alicí také zalezli do stanů a já usnul jako dřevo. 14 dnů tábora dá člověku opravdu zabrat…

Najednou mě ale v noci vzbudil dusot kolem stanu. Kouknu na hodinky, jsou 2,00 ráno! Kolem mého stanu si mazáci běhali do lesa pro dřevo, oheň vesele hořel a kolem něj živá zábava jako za bílého dne. Chvíli jsem měl nutkání vyběhnout a všechny zahnat do stanů. Ale docela mě zaujal rozhovor (pokud se tomu dalo říkat rozhovor), který vedli. „Namažeme holky pastou!“ „Namočíme Švejkovi ruku do vody!“ „Natřeme jim zip krémem!“ … a další podobné kulišárny. Nejvíce v tom vynikal Jindra s Pavlem, kterým zdárně sekundovali oba bratři Koppové.

Asi ve mně zvítězila zvědavost, ale nechal jsem tomu volný průběh a čekal, co se stane. Musím říct, že výsledek mě docela zklamal. Největší „odvaz“ byl prezervativ naplněný šamponem a pohozený holkám do stanu… Jinak z těch silných řečí nebylo vlastně nic. Ale to jsem již dost předběhl.

Okolo třetí hodiny raní, začala aktivita pomalu opadat, Honza již odmítl jít pro dřevo, ačkoli Tarzan tvrdil, že je na řadě a že on již byl a tudíž nikam nejde. „Však na vás také dojde“, pomyslel jsem si a nařídil jsem si budíka na pátou hodinu. Okolo půl čtvrté jsme, já ve stanu i všichni okolo ohně, již krásně usínali! A ten budík opravdu v pět hodin zazvonil! Natáhl jsem na sebe mikinu, obul boty, všechny jsem řádně proklel a vylezl ze stanu do zimy. Poučen z jejich rozhovorů, vzal jsem s sebou svůj prakticky plný šampón a všem, co mně v noci nedali spát, jsem pěkně nakapal do vlasů!

Překvapilo mě, že se nikdo nevzbudil ani nijak nereagoval. Ušetřena zůstala pouze Denisa, protože měla hlavu nacpanou pod karimatkou. Domnívám se, že se snažila ubránit Jindrovi, který na ni dotíral a usnul s hlavou na jejím spacáku. Poté jsem všem posbíral boty a schoval je pod Avii (naše doprovodné vozidlo). Chtěl jsem je původně hodit na Avii na střechu, kde by nebyly vidět vůbec, ale obava ze způsobeného hluku mě přinutila k jednoduššímu řešení. Pak mi ještě padly do oka naše přenosné lavičky, takže jsem je pěkně rozestavil přes spící dvojice a trojice. To se však neukázalo jako šťastné rozhodnutí, protože ještě než jsem stihnul znovu usnout, tak jednu lavičku někdo skopnul a probudil se. „Co se to děje?!“ „Ježiš, co to mám ve vlasech?!“ „Vstávejte!“ „Podívejte se, co nám udělali!“

Musím říct, že mi dalo hodně práce se nesmát, když jsem ty rozespalé a naštvané hlasy slyšel. Nejdříve padlo obvinění na Denisu, protože jediná neměla šampon ve vlasech, ale pak se všichni shodli na tom, že to udělaly holky, Kristýna s Éliškou, kterým kluci podstrčili ten naplněný prezervativ a snad ještě něco namázli pastou (to jsem, bohužel, přesně nezachytil). „Ony se zbláznily!“ „My jim jen máznem pastu a ony nám nalejou do vlasů celej šampón!“ Nejvíc ukřivdění se samozřejmě cítili ti, co to předtím nejvíc plánovali a co nejvíc křičeli, jaká to bude vynikající Kanadská noc!

Vlastně i byla. Celé dopoledne to rozebírali a řešili, ale Kristýnka s Éliškou vytrvale zapírali. Čím víc zapírali, tím víc ostatní utvrzovali v tom, že to byla tvrdá odezva na jejich chabý pokus. A jiné vysvětlení tudíž nikoho ani nenapadlo. Musím říct, že jsem jim vůbec nezáviděl. Představa, že si v šest ráno jdu umýt hlavu v té studené vodě! Brrrr!

Ještě i při loučení u autobusu jsem se vybraných jedinců ptal, jestli už vědí, kdo jim to provedl… „Holky!“, tvrdili přesvědčivě Denisa i Tarzan. Jen Kristýnka se na mě zkoumavě podívala a řekla polovyčítavě a polozkoumavě: „Višni?!“

Višeň